Soustředění starších dětí se letos v létě konalo od pondělí do pátku 3.7. – 7.7. 2017. Dobrodružství nám začalo v 9:00 u hasičárny ve Studenci. Sešlo se deset dětí a tři vedoucí. Dali jsme dohromady papírování a věci nastěhovali do transportera. Po delším zvážení jsme pro naši pohodlnost přistoupili na návrh, že nám Pepik Vancl věci doveze. Kolem desáté hodiny jsme vyrazili směr Dolní Kalná, kde jsme měli strávit dnešní noc. Šli jsme zadem, po dolence a Bukovinou dolů. Cestou jsme hráli nálety a jednu hasičskou hru s grafickými prostředky na body. Jako hodnocení letos děti dostávaly peníze (samozřejmě ne pravé). Když jsme dorazili do Kalné, postavili jsme šest stanů. Děti měly stan do dvojice, vedoucí dohromady. Pepik nám přivezl k obědu rizoto. To jsme s chutí snědli a vrhli se do vody. Kvečerou jsme ještě hráli vodní hry a šli bojovku lesem na kopec, kde nás čekaly úkoly s morseovkou a sladký poklad. K večeři byly buchtičky od Martiny Vaníčkové a smaženice z nasbíraných hub. Kolem desáté hodiny jsme utahaní zalehli do stanů. Děti v noci ještě nadšeně hlídkovaly.
Ráno jsme vylezli celí nakřivo. Na spaní pod stanem na karimatce si záda musí zvyknout. A taky nebylo po ránu žádné vedro. Když jsme se rozhýbali a nasnídali, zahráli jsme si na body balónkovou hru – tu děti milují. Pak se začalo nebe mračit a protože Lucka neustále sleduje mraky pomocí moderního mobilu, raději jsme sbalili stany a nastěhovali se pod přístřešek. Tam jsme hráli milionáře a čekali na Pepika s obědem. Byla skvělá gulášová polévka s chlebem. Naložili jsme krosny a stany a vyrazili přes Slemeno do Prosečného na vlak. Nejdřív jsme celkem hnali, Filip chvílemi poponášel Kubíka do kopců, ale jak jsme se blížili k cíli, čas nás přestával tlačit a párkrát jsme si i zahráli oblíbené nálety. Odpočinek byl těsně před zastávkou na louce při milionáři, kde si přišel Ondra na „pěkný prachy“. Ve vlaku to uteklo jako nic, přestupovali jsme v Trutnově a stihli skvělou zmrzku. Po výstupu z vlaku nás čekala kratší cesta na prudkém slunci, kterou jsme se doplížili až na Broďák. Ještě jsme si ani nesedli do trávy a Bára Š. s Domčem už hlásili, že chtějí do vody a na šlapadla. Trochu jsem protočila oči a zahučela něco o stavění stanů, ale pak jsme šli k vodě. Večeři si děti vařily samy. Většinou těstoviny, nebo nějakou polívku. Zabraly celou kuchyňku a to, co tam dělaly, raději nebudu popisovat. Každopádně zbytek kempu uznal, že nemá hlad. Po večeři jsme hráli opět balónky, dali si závody v plavání a po tmě děti hledaly poklad, který si rozdělily podle svého bohatství. Nevím, jestli v noci byly nějaké hlídky, ale mě žádná nevzbudila. Takže asi všichni spali.
Ráno po snídani jsme sbalili věci a dali je na recepci. Tam čekaly na odvoz a my vyrazili na další tůru. Tentokrát nás čekalo Babiččino údolí a na konci Rozkoš. Cesta byla moc pěkná. Kluci to vzali i zkratkou a pak na nás čekali. Museli jsme přelézt rozestavěný most a prvním zastavením byl Viktorčin splav. Tam jsme si odpočinuli a namočili unavené nohy – někteří i nechtěně vykoupali mobil. Dalším zastavením byla krásná babiččina světnička. Bylo nádherné počasí a všude spousta lidí. U mlýna nás čekalo konečně vysněné občerstvení. Trdelník, hranolky a spousta jiných dobrot. Tam jsme se najedli, spestřili si odpočinek hledáním Domčových brýlí a fotečkou u babičky (Kterou kluci konečně viděli – celou cestu se nás totiž ptali: „Kde je ta babička a co je na ní tak zajímavýho?“ – možná ve škole občas nedávají pozor.) Po prohlídce mlýna jsme mazali dál. Protože ale v celém údolí nebyla možnost doplnit pitnou vodu, byly děti v tom horku brzy zase unavené. Takže vedoucí a holky museli ustoupit a místo prohlídky překrásného Ratibořického zámku se koupila ledová tříšť a spokojení kluci mazali zase dál. Po náročné cestě jsme dorazili na Rozkoš. Byl to obrovský areál a spousta a spousta lidí. Protože jsme hledali kuchyňku, usídlili jsme se až u ní. Byl to zážitek. Řada plynových vařičů a naproti řada plechových umývadel. Asi toto komunistické umělecké dílo nechtěl nikdo zbytečně modernizovat, aby nám nezkazil dojem z opravdového kempování. Naše děti to ovšem neohromilo. Vařily tam jednu večeři a čaj a pak už je tam nikdo neviděl. Ještě, že přivezl Pepik s věcmi další dávku buchet od Martiny a od babičky Helenky. Na Rozkoši bylo úžasné, že ve vodě byla nafouknutá trampolína a překlápěcí ufo. Na tom se vyřádili dostatečně. O čistotě vody se ovšem také nebudu moc rozepisovat. Prostě jsme je vždy nahnali po koupání do sprchy a bylo to v pohodě.
Ve čtvrtek jsme dali snídani a za hodinu rychlý oběd. Pospíchali jsme totiž na autobus, který nás dopravil do Náchoda. Odtud jsme ťapali po stezce vojenského opevnění. Prošli jsme srub Březinka, který byl opravdu „mrtě vybavený.“ (Jak říkají děti.) Pokračovali jsme kolem dalších srubů až k pevnosti Dobrošov. Protože prohlídky byly dlouhé a kluky to neobyčejně zajímalo (Musím uznat, že víc, než babička.), nestihli jsme autobus zpět. Museli jsme proto dojít opět do Náchoda. V kempu byla ještě pokladovka a sázecí test na téma pevnost Dobrošov. Večer byla diskotéka. Tam ale děti dlouho nevydržely. Natáhli jsme se všichni před stany na trávu a pozorovali hvězdy. Byl krásný, teplý večer, tak jsme pod širákem usnuli. Vzbudil nás k ránu déšť. Burcovala jsem spící kluky, kterým bylo úplně jedno, že spí v dešti a nahnala je do stanů.
Do rána byla taková bouřka, že švihaly blesky jeden za druhým a do některých stanů trochu zatékalo. Naštěstí to byla poslední noc, takže nevadilo, že věci trochu zvlhly. Kolem půl desáté jsme měli celkem sbaleno. Hráli jsme ještě pár her, zaplavali si a zaskákali do vody, přetahovali se a našli poslední poklad. Pak nás čekala příjemná zábava. Šli jsme na šlapadla. Tam se děti střídaly a hodinu jsme brázdili Rozkoš na třech šlapadlech. Pro mě to byl příjemný odpočinek na vodě. K obědu měli slíbenou, Ráďovu vytouženou pizzu. Takže pizzerie na kraji kempu byl náš cíl. Hned, jak jsme naložili věci do transportera. Oběd byl vynikající. Na zpáteční cestě vlakem jsme jednou přestupovali a stihli rychlou zmrzku. Bylo obrovské horko a bouřkové mraky se honily všude kolem. My jsme naštěstí nezmokli. Na Horkách na nás čekala Denisova mamka, Martin Grof a Pepik. Dovezli nás do Studence k hasičárně, kde jsme si rozebrali věci a razili domů. Myslím, že to bylo celkem vyčerpávající a náročné. Nachodili jsme 67 km. Ale děti mi jako zhodnocení řekly, že by to chtělo za rok jet na 14 dní. Tak nevím, ale mě ten týden určitě stačil.
Zúčastnily se tyto děti: Barča Šmídová, Bára Vanclová, Ráďa Link, Filip Matuška, Domča Křišťák, Denis Šabata, Ondra a Kubík Vaníčkovi, Ivoš Mühlbach a Pepa vancl.
Vedoucí: Lída a Lucka Grofovy a Verča Vanclová.
Hlavní převážeč věcí a dodavatel potravin: Pepik Vancl.
Napsala Verča V.
