3.7.2022- neděle
Sraz našeho letošního soustředění byl na zastávce „U pošty“ ve Studenci. Odjížděli jsme ve složení 8 lidí. Táňa Hamáčková, Zuzka Tomášová i Vanclová, Natálka Háková, Filip Matuška, Pepa Vancl, Bára a Verča Vanclovy.
Autobus do Prahy byl v pohodě. Na Čerňáku ovšem Bára prohlásila: „Máme hoďku, skočíme si do Glóbusu pro bagetku a vybrat peníze.“ Jenže – „skočíme si“ se lehce řekne jednomu člověku. Ale skupině, která má na zádech krosny a karimatky, v rukách stany a spacáky a pomáhá holkám s kufry, to tak lehké nepřišlo. Nákupem jsme se pěkně zdrželi. Nasadili jsme tempo, jen nám krosny na zádech nadskakovaly. Za běhu jsme četli tabule a počítali nástupiště na hlavním nádraží. Skočili jsme do vlaku, který měl za minutu odjíždět, a uvnitř našli naše kupé. Vlak byl tak narvaný, že nešlo být ani na chodbičkách, natož položit někam tu spoustu věcí, kterými jsme byli obklopeni. Přestup byl jednoduchý. Tím motoráčkem na vodu jeli prostě úplně všichni, co vystoupili. Rvali jsme se dopředu, aby nás vůbec vzal. Když se pan průvodčí vtlačil dovnitř a nalezl polohu, aby se daly zavřít dveře, zoufale mávl rukou a zavolal: „Jízdenky ani vidět nechci.“ Načež se v chodbičce rozkročil jakýsi mladík, omráčil pár lidí kytarou, jak ji nasazoval na krk, hrábl do strun, kterých už teď bylo jen 5 (šestá visela volně dolů) a celý vlak rozezpíval písní „Byl jeden pán, ten kozla měl.“ Písnička byla chytlavá a opakovací. Zpívali všichni. Najednou vlak zastavil uprostřed lesa. Trochu nám zatrnulo, že je to nějaké přepadení. Zastávka tam nebyla. Ale k našemu překvapení do lesa vyskočil vysmátý klučina s plechovkou piva v ruce. Namířil si to k prvnímu stromečku a celý vlak čekal, až se vymočí. Pak pan průvodčí zapískal a jelo se dál. Vysypal nás komplet všechny na nádraží. Celý tento národ se nahrnul do kempu a začal stavět stany. Všude hořely malé táboráčky, nebo plynové bombičky a okolím voněla libá vůně čínských polévek, těstovin a konzervovaného masa. První zastávka – Vyšší Brod – klášter.
4.7.- pondělí
Sbalili jsme stany a zavazadla a šli na místo, kde jsme měli přebírat lodě. Bylo krásně. Chvíli to trvalo, tak jsme se namazali krémem na opalování, posedávali a povídali. Pak přijelo veliké auto, které toho už mělo chudák hodně za sebou. Bylo tak pomačkané, že jsem se nebála ho navézt doprostřed točny mezi ostatní auta a lodě. Kluci nám s loděmi pomohli a už jsme se těšili na vodu. Hurá, nástup na vodu a konečně krásné plutí. Vltava je opravdu nádherná řeka. Žádné placatění, žádné voleje. Frčelo to po proudu, že jsme sotva stačili řídit. Jezy jsme si užívali. Bylo tolik vody, že háček byl pokaždé mokrý, jako myš. V tak pěkném počasí to ale vůbec nevadilo. Náročné byly i pauzy na svačinu. Vlastně se nám podařilo úplně zastavit jen jednou. Snaha byla, ale každý pokus končil projíždějící lodí a výkřiky: „ Chyťte nás, chyťte nás, …. No, tak příště.“ Tento den jsme ujeli asi 20 Km a projeli 3 jezy. Zakotvili jsme v kempu Branná. Trochu se setmělo. Na recepci nám vydali věci a začínalo malinko kapat. Najednou se obloha zatáhla, zahřmělo se, a jako když se na nás vyklopí konev vody. „Honem, honem stany.“ Řvali jsme po sobě a snažili se tyčky nasunout do malých otvorů v plachtě, které jsme ani neviděli, protože jsme měli oči plné vody. Takhle rychle jsme nikdy stan nepostavily. Pochválila jsem sebe i Báru a vlítla dovnitř. Po bouřce kluci rozdělali dokonce i oheň, u kterého jsme do noci seděli a vlastně se celou dobu jen snažili, aby to mokré dříví, které nanosili z celé stráně alespoň trochu hořelo.
5.7. – úterý
Ráno jsme se probudili v 10 cm hlubokém jezeře, ve kterém se koupaly naše věci. No nic, spát se nám už nechtělo, začali jsme balit. Klukům zbylo jedno suché oblečení. To, co měli na sobě. Tomu bych se nedivila. Měli na spaní jenom plachtu. Co mě ale celkem překvapilo, že Zuzka a Táňa měly napůl mokré kufry ve stanu, do kterého neteče – stály v předsíňce stanu v malém jezírku. Na vodě tentokrát teplo nebylo. Ujeli jsme 17 Km a radovali se ze 2 krásných jezů. Vylodění bylo tentokrát v kempu Český Krumlov. Věci na nás poslušně čekaly podle instrukcí a stany už stavíme poslepu. Krása. Protože za odpoledne asi 6x vylezlo slunce, neúčastnila jsem se výletu do Krumlova, ale byla pověřena sušením věcí a spacáků. Byly rozvěšeny všude, kde to šlo. Podle počasí jsem je tedy střídavě sbírala a věšela na stany. Skupina šla do města nakupovat a na zámek. Dostali pověření, udělat mi tam skupinovou fotku. Přinesli mi fotku nohou seřazených v kruhu na dlažebních kostkách. Ach jo. Co si člověk neudělá sám… Večer se oheň nekonal, ještě jsme smrděli kouřem od včerejška. Zato jsme se nasmáli hudbě. Bylo legrační zaposlouchat se do muziky, která byla u každého stanu jiná. Malé repráčky zněli snad všude. Takže když šel člověk na WC, slyšel country, měnící se v repovou hudbu, kterou přeřvávala skupina Kabát doplněná hlasy ze stanů. Co mě ale nejvíce dojalo, když jsem přišla k našim stanům a tam se na plné pecky linuly dlouhé tóny vážné hudby. „Co to jako je?“ Nevěřícně jsem kroutila hlavou. „Přece Vltava, když jsme u Vltavy, ne?“ Vybuchla jsem smíchy.
6.7. – středa
Ráno jsme balili celí natěšení. Dneska 15 Km a krásných 6 jezů. To bude žůžo. A bylo. Jezy byly fakt hustý, když to řeknu řečí našich týnejdžrů. 1. Povodňový stupeň už opadl, takže vodácká aplikace ukazovala vše sjízdné. Ale někdy to byl mazec. Voda frčela pořád ještě obrovskou rychlostí a byla nastoupaná dost vysoko. Takže každý jez znamenal pěknou koupačku, i když jsme se ani jednou nepřeklopili. Pokaždé bylo třeba vybrat z lodí hodně vody. Tentokrát jsme se ani nezastavili. Byl to tak zábavný sjezd plný peřejí, zatáček a nádherných zákoutí. Konečná zastávka byla tentokrát v kempu Zlatá koruna. Moc hezký kemp. Protože jsme přijeli brzy, vyrazili jsme na prohlídku kláštera a ještě na kopec na starou tvrz, kde pekli vyhlášené placky. Cestou zpátky nás zastihli potulní herci a pozvali do Kláštera na večerní divadlo „O zadlužené princezně.“ Ani jsme se moc nerozmýšleli. Uvařili jsme si večeři z vlastních zásob, protože penízky už docházely a vyrazili se bavit. To jsme se nasmáli. Vrátili jsme se v půl 11. a ještě seděli do noci u ohně. Byl to moc pěkný večer.
7.7. – čtvrtek
Dneska 19 Km a 2 jezy do kempu Poslední štace v Boršově. Cestou jsme se zastavili v kempu, Dívčí kámen a vyšlápli si na kopec na hrad. Byl moc pěkný s krásnou vyhlídkou a přítok po cestě byl plný malých vodopádů. Stálo to za to. Krásná příroda. Dneska jsme na vodě dost zmokli a už byla i celkem zima. Naštěstí jsme přijeli do nádherného kempu a obrovskou terasou a dokonce teplou vodou. Byli jsme promočení a zmrzlí, takže místo stavění stanů jsme se najedli s chutí teplé polévky. Byl tam ten nejlepší správce. Nechal nám soukromý kus louky na stany a vlastní zásuvku na telefony. Poprvé jsme to neplatili. Sosali jsme na střídačku celý večer. V obrovském krbu uprostřed pergoly se točilo na ohni spousta kuřat pro tábor plný němců. To, jak jsme se nasmáli na jejich účet, to ale radši nechám pouze vzpomínkám zasvěcených.  Ale užili jsme si to.
8.7. – pátek
Poslední den jsme se probudili zimou do mokrého a chladného rána. Kiosek byl zavřený. Otvírají až odpoledne. Většina vodáků tady končí. Sbalili jsme se tedy naposledy. Čekalo nás už jen 7 Km a 3 jezy. Měli jsme to ujeto za chviličku. Moc hezký byl jez Planá ovládaný na fotobuňku. Kluci najeli až k němu, pádlem ho zapnuli a čekali jsme, až se napustí vodou. Pak se teprve dal sjet. Poslední jez Rožnov, jsme si šli okouknout a zhodnotili, že ho jako jediný sjízdný nepojedeme. Popravdě já jsem měla trochu strach. Byli jsme tu sami. Tento úsek nikdo nejezdil. Bylo to hodně rozvodněné a pod jezem vodní válec. Asi by to bylo sjízdné, děti se na mě trochu zlobily, že ten jediný nepojedeme, ale svou roli hrál i strach. V Krumlově se totiž po našem projetí jezu večer jeden vodák utopil a my všude potkávali policii na čtyřkolkách, jak pátrají podél břehu po jeho těle. Lodě jsme tedy přenesli a dojeli do posledního kempu – Meteor v Českých Budějovicích. Tam začalo naše poslední dobrodružství. Věci nám přivezli hned. Ale dlouho a dlouho jsme čekali na pána, který měl přijet pro lodě. Došli jsme si ještě nakoupit a objednali jízdenky, než se na poslední chvíli a po dvou telefonátech objevilo naše známé obouchané auto s vozíkem na lodě. Po chodníčku k nám přišel asi dvacetiletý mladíček a říkal nám, že je tu pěší zóna a v kempu z druhé strany je závora. Že se sem nedostane, takže musíme ty lodě donést až na silnici. „Ne!“ Řekla jsem naprosto rozhodným hlasem. „Vlak nám jede za 20 minut! Pan vedoucí nám řekl, že nás máte dovézt až k vlaku i s věcmi a i tak nevím, jestli to stihneme. Vy sem zajedete. A jestli přijede nějaký policista, tak to s ním vyřídím já. Ničeho se nebojte.“ Odběhl a přijel po panelech až k lodím. Natlačili jsme se do auta a vylezli na nádraží. Proběhli jsme nádraží a naskákali do vlaku s hrůzou, protože nás vyložil na jiné zastávce, než Bára koupila. „Až přijde pan průvodčí, nezasahuj mi do mého divadelního představení.“ Řekla jsem Barče a chystala si v duchu scénář, jak vysvětlím náš omyl. Ale nebylo to potřeba. Pan průvodčí si prohlédl naši jízdenku poprvé, podruhé, potřetí a nepřestával kroutit hlavou. „Takhle tam určitě nedojedete. Ty vlaky se na té zastávce míjejí. Takže ten přestup není možný.“ Zoufale jsme se na sebe podívali. „Co navrhujete?“ Zatvářila jsem se bezradně s ochotou vyjednávat. „Tak vystupte a jeďte zpátky do Budějovic. Hned. Tady v Kamenném Újezdu. Vyběhnete kopec, tam je zastávka. Za čtvrt hodiny vám jede autobus.“ Poslechli jsme ho. Připadali jsme si jako voják Švejk. Vracíme se do Budějovic. A to jsme řekli, že už s krosnou běhat nebudeme. Konečně jsme seděli v kupé. Opět splavení, jako myši. Tím to ovšem nekončilo, protože poslední vlak na přestupu v Praze Jsme zase nestíhali. A to přesto, že jsem volala na dispečink a paní mi slíbila, že rychlík z Prahy zdrží o 5 minut. Déle prý rychlík čekat na počáteční stanici opravdu nemůže. Zpoždění našeho vlaku ale bylo 8 minut. Pokorně jsme tedy stáli v podzemí a čekali na další vlak stejným směrem. Do Staré Paky jsme přijeli v půl 9. Večer, kde na nás čekali Pepik Vancl a Maruška Tomášová. Oproti plánovanému příjezdu jsme měli ztrátu 4 hodin. Další dobrodružství budeme plánovat třeba zase za rok. Na vstřebání některých zážitků je třeba trochu času. Moc všem účastníkům děkuji. Vytvořili jsme společně spoustu vzácných vzpomínek, které si moc ráda uchovám v srdci.

Verča Vanclová