Dnes nás čekal tajný výlet, na který jsme se velice těšili, a to hlavně proto, že byl místo školy. Pan ředitel nám vyšel vstříc a povolil nám výlet uprostřed týdne. Sešli jsme se ve středu ráno v 7 h u hasičárny. Náš konečný cíl byla studánka Roubenka. Na cestu se nás vypravilo 9: Martin Kupec, Štěpán Kuřík, Zdenča Grofová, Anička Háková, Vojta Hák, Anežka Tauchmanová, Zdenda Hanzlík, Martin Hylmar a náš vedoucí Pavel Hylmar. Cestou k Roubence jsme nejprve pokáceli v lese pár stromů a jejich kmeny jsme nařezali asi na dvoumetrové kusy. Pan vedoucí z nás měl velikou „radost“, když jsme mu oznámili, že jsme při řezání zlomili a ztratili upevňovací drátek z pily, čímž jsme ji vyřadili z provozu. Potom jsme ještě z lesa vynosili na louku několik už nařezaných klád. Po namáhavé práci jsme si dopřáli chvíli oddychu a zahráli si několik her. Po chvíli jsme pokračovali k našemu cíli. Aby nám cesta rychleji utíkala, hráli jsme při pochodu hru „nálety“. Zanedlouho jsme se již ocitli u našeho dnešního cíle. Roubenku jsme důkladně vyčistili od listí, větviček a jehličí, které tam napadaly, a za odměnu jsme se mohli napít krásně čisté vody. A abychom ukázali, jak jsme sehraný tým, dostali jsme od vedoucího příkaz – rozdělat oheň. To se ale Pavlovi lehce řeklo, ale byl to právě on, kdo měl na ohýnek přinést sirky. Jenže asi při odchodu z domu myslel na jiné věci, neboť nám celou cestu tvrdil, že je zapomněl a že si budeme muset vymyslet jiný způsob, jak se v lese oheň rozdělá. Touto myšlenkou jsme se opravdu trápili celou cestu k Roubence. Pan vedoucí byl ve svém tvrzení o zapomenutých sirkách tak přesvědčivý, že jsme mu to všichni věřili a namáhali si hlavy, jak to vlastně s tím ohněm uděláme. Po přinesení suchého dříví na zátop se nad námi Pavel smiloval a z kapsy vytáhl poslední pomoc k zapálení ohně – sirky. Po rozdělání ohně jsme si mysleli, že nás pan vedoucí již nechá v klidu opéct špekáčky. On se však postavil a všechny nás „zaúkoloval“. Dva lidé měli hlídat oheň a přikládat a ostatní se měli vydat do lesa na další dříví. Dokážete si představit, že jsme se nemohli dohodnout, kdo zůstane u ohně. Osud nám byl ale „přikloněn“ a vzápětí bylo hned jasné, kdo zůstane. Anežka se Štěpánem totiž dostali žihadlo od vosy. Jako správní zálesáci jsme jim poskytli první pomoc a namazali jim štípanec Fenistil gelem. Tito dva pak zůstali u ohně a my ostatní jsme se vydali do lesa na dříví. Nahoře na kopci jsme se napracovali s dřívím až dost. Hromada dříví se postupně zvětšovala, až byla dost velká na to, že Pavel zavelel: „Stačí.“ Všichni jsme se potom sešli u „tábořiště“ a opekli si k obědu vuřty. Odpoledne nás přišel navštívit Vilém Háku se psem Bakem. A zatímco si s Pavlem povídali u ohně, my jsme se rozdělili na dvě družstva. V prvním družstvu byla Anička, Anežka, Vojta a Martin H., ve druhém byl Zdenda, Zdenča, Martin K. a Štěpán. V tomto rozdělení jsme hráli „šiškovou válku“. Svoje „pevnůstky“ (asi 2×2 m velké čtvercové ohrádky z prken), které jsme tam našli, jsme měli na protějších svazích strmého údolíčka. Takže při pokusech o obsazení „nepřítelovy pevnosti“ jsme pořád běhali dolů ze svahu na naší straně a hned zas nahoru do svahu k pevnosti nepřítele. Háček byl v tom, že kdo byl zasažen šiškou, musel se ihned vrátit ke své pevnosti, ať byl kdekoliv, dotknout se jí a začít útočit znovu od začátku. Před šiškou jsme se mohli ukrýt za strom nebo uhýbat a „obránci“ nesměli střílet z pevnosti. Kdo se bez zásahu šiškou dokázal dostat do nepřítelovy pevnosti, získal pro své družstvo „vítězství“. Kdo získal vítězství víckrát, ten vyhrál. To se nakonec po vyrovnaném boji podařilo druhému družstvu (Zdenda, Zdenča, Martin K., Štěpán) ve stavu 3:2. Po urputném boji se s námi musel rozloučit Zdenda a Martin H., protože museli odejít hrát tenisový zápas. Zanedlouho si pro dříví přijel Pepa Vancl s autem a károu. Pomáhali jsme mu nahoře u lesa nakládat „naši“ obrovskou hromadu dříví. Bylo toho tolik, že jsme už všichni začínali mít obavy, že se to na káru nesrovná. Pepa si ještě potřebné kusy rozřezal motorovou pilou a nakonec se to na káru všechno vešlo. My ostatní jsme se ještě na chvíli vrátili k ohýnku. Po krátkém povídání a hrách jsme oheň jako řádní hasiči uhasili a vydali se cestou k domovu. Tento tajný výlet se nám všem moc líbil. Zažili jsme spoustu legrace a nevadilo nám ani to, že jsme museli zastat kus pořádné práce a že na nás občas počasí posílalo z mraků déšť. Vždyť tento tajný výlet byl místo školy, a to se nám, školákům, velice líbilo a mohlo by to klidně být častěji.