Tato soutěž byla již od začátku velmi nejistá. Nejprve se totiž vůbec nevědělo, jestli se v sobotu někam pojede – byla rozbitá mašina, nebyl řidič a bylo málo lidí, kteří mohli jet. Jako mávnutím kouzelného proutku se ale nakonec vše vyřešilo. Mašinu nám po dohodě slíbila půjčit Dolní Kalná, hasičské auto si nahradíme jízdními koly a budou cvičit pouze „muži“. Tohle bylo jejich družstvo: Ondra Beneš, Pavel Hylmar, Martin Kupec, Mikuláš Krupička, Jindra Slavík, Petr Bartoň, Standa Horáček. Když jsme dorazili na místo konání, všichni jsme věřili tomu, že se nám už nemůže nic špatného stát. Ale naše „štěstí“ pokračovalo. Při losování se našemu družstvu ocitlo v ruce pořadové číslo 1. Kluci tedy zahajovali soutěž prvním útokem. Podle pravidel si za 5 minut připravili základnu, nastartovali vypůjčenou mašinu, která byla navíc ještě o něco lepší než ta naše, a postavili se na startovní čáru. Po vystartování útok probíhal hladce až do doby, než se do natažených hadic dostala voda. Nikdo si to nedokáže vysvětlit, ale asi vypůjčená mašina byla na naše hadice příliš silná, nebo kluci hadice úplně nedotáhli. Tlak vody totiž hadice rozpojil. Všude stříkala voda, a to se hlavně přihlížejícím moc líbilo, prý jsme aspoň tu soutěž udělali zábavnější. Kluci to ale nevzdávali. Stroj pozastavili a hadice znovu zapojili. I když byli všichni naši závodníci mokří až po uši, dobrou náladu přesto neztratili. Útok dokončili a dokonce se s časem vešli pod 1 minutu. Pro naši smůlu neměl nikdo horší čas než my (ale někteří byli lepší jen o 2 až 3 s), a tak jsme se umístili na krásném posledním místě. My jsme ale závodili s úsměvem a pod heslem „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Po vyhlášení výsledků jsme nasedli na kola a vyrazili domů.