Když jsme v sobotu ráno odjížděli, ani v nejmenším nás nenapadlo, jakého překvapení se v Mříčné dočkáme. Po příjezdu, přihlášení a zaplacení startovného nám přidělili číslo 19. Bylo to číslo startu a také europalety, na kterou jsme si měli dát mašinu a ostatní věci. Protože jsme se dostavili dost brzy, místa vedle byla ještě neobsazená. Postupem času se ale začala sjíždět další a další družstva. Nejprve jsme z nich měli legraci, protože byli oblečeni v přiléhavých trikotech a soustředěně se rozcvičovali. To naši dali tohle družstvo dohromady z lidí z A i B týmu, sešli se proto v této sestavě poprvé.    "AB team": Standa Horáček, Míra Hylmar, Jindra Slavík, Ondra Beneš, Vilda Hák, Jirka Vacek, Mikuláš Krupička.               Přivezl nás sem Pavel Horáček a zůstal tu také klukům fandit. Ještě před zahájením jsme se dozvěděli příčinu toho, pro nás tak nezvyklého, počínání ostatních. Tohle totiž nebyla jen tak nějaká soutěž, ale Superpohár!!! Po tomto zjištění chtěli kluci odjet domů. Pak si to naštěstí rozmysleli a rozhodli se udělat vše pro to, aby neskončili poslední. I když to bylo dost těžké, protože slyšet kolem sebe například kolikrát kdo vyhrál republikovou i vyšší soutěž, moc příjemné nebylo.                 Po úvodním nástupu začala závodit první družstva, mužských tu bylo 23. Připravena byla pouze jedna dráha, běželo se na 2 dlouhé savice, na tři hadice B, terče byly desetilitrové a elektronická časomíra dokonce před startem odpočítávala pětiminutový interval na přípravu základny. Dalším překvapením pro nás bylo, jak jsou soutěžící výborně sehraní a rychlí. A to ne že by naši také nebyli. Když jsme ještě viděli časomíru zastavující se kolem 22 s, napadala nás všechny stejná otázka: „Kam jsem to zas jednou přijeli?!“ Jako by nestačilo, že jsme byli považováni za „raritu“ celé soutěže. Neměli jsme totiž speciálně upravenou mašinu, ani nové závodní hadice, proudnice nebo helmy. Nejvíc jsme se ale odlišovali oblečením, protože naši měli tmavě modré montérkové mundúry a volná žlutá trička. Třeba ale právě proto nás ostatní povzbuzovali, když jsme se chystali na start.              Náš strach, že si za 5 minut nestihneme připravit základnu, se ukázal jako zbytečný. Potěšila nás podpora diváků. Ta však trvala jen do té doby, než jsme vyběhli. To jsme zase překvapili my je. Sice od nás asi nic světového nečekali, ale tohle bylo příliš. V porovnání s ostatními se totiž kluci k základně dostali „rychlejší chůzí“ a maličko si tam překáželi. Levý proudař navíc asi nečekal tak velký tlak, takže to s ním pořádně zamávalo. Náhodu ale byli naši kluci skvělí. Výsledný čas 42,70 s je víc než dobrý. A ještě jeden nečekaný kousek se jim podařil – porazili totiž i mistry republiky!              V poledne jsme si dali párek, pivo, limonádu a chvíli jsme čekali na konec závodu. Nakonec jsme to ale vzdali, protože v 30° C horku, když se nedalo před sluncem nikde schovat, se nám tu až do večera čekat nechtělo. Odpoledne totiž byly na řadě ještě ženy. Zůstal tu tedy jenom Míra, protože se mu prý nechtělo domů, a aby přece po celkovém vyhlášení přebral aspoň diplom. Kluci tedy svůj cíl, tj. neskončit poslední, bez problémů splnili – získali 21. místo.