Po 8. hodině jsme odjížděli do Rovenska pod Troskami. Na místo nás Pepa Vancl přivezl kolem 9 hodin, tak jsme měli před zahájením ještě spoustu času, protože se začalo až v 10.30. A za 15 minut už odstartovalo první družstvo. Celkem sem přijela 4 družstva mladších a 11 družstev starších dětí. Útoky se běžely dva, za cíl byly desetilitrové terče a počítal se vždy lepší dosažený čas. Míra Hylmar měl na starost toto družstvo dětí: Anča Háková, Kája Grofová, Kuba Hylmar, Pavel Horáček, Štěpán Kuřík, Markétka Jezdinská, Štěpán Medera.

  Už před prvním útokem jsme měli takový hlad, že nám Míra koupil párek. Pak šly děti konečně na start. Nedotažené savice však útok zpomalily, zabrat dětem dalo i naplnění terčů, první čas byl tedy 87,47 s. Při čekání na druhý pokus jsme si krátili čas různými hrami s míčem, hlavně fotbalem.

  Druhý pokus se dětem povedl výborně, dosáhly času 35,78 s. Po 16 h jsme se na vyhlášení dozvěděli, že to však stačí pouze na 5. místo. Po převzetí diplomu jsme se ještě podívali na závod rozhodčích a vedoucích, kterého se jako strojník účastnil i Míra, a zamířili jsme domů. Cestou jsme se ještě chtěli podívat do Roztok u Jilemnice. Naši se tam totiž už od rána podíleli se starou stříkačkou na pokusu o rekord. Cílem bylo pomocí historických ručních i parních stříkaček dopravit vodu na vzdálenost alespoň 5 km a překonat tak starý rekord (4,5 km). To se nakonec i přes mnohé problémy podařilo, dokonce se přesáhlo 6 km.  Byla to zajímavá podívaná. Jen jsme naše po příjezdu nemohli nikde najít. Byli totiž asi 2 km od místa, kde jsme zaparkovali auto. Po telefonu nám sdělili svou pozici a my se vydali k nim. Někteří z nás si dokonce celou vzdálenost zaběhli, často za povzbuzování diváků. Cestou jsme viděli plno nejrůznějších parniček, celkem jich tam bylo 38. Ta naše občas trochu zlobila, a tak s ní měli chlapi plno práce. Naštěstí s ní ale nemuseli pumpovat ručně jako někteří jiní – ty pak za celý den už pěkně bolely ruce. Naši měli jako jedni z mála i historické hasičské oblečení – bíle uniformy s červeným proužkem. Chvíli jsme si s nimi povídali, pár nás tu zůstalo a ostatní odvezl Pepa domů. Večer bylo potřeba po úspěšném pokusu vše uklidit. Zůstávali jsme tu jako poslední, protože většinu hadic na to poskytl náš studenecký sbor, takže jsme si je zas museli naložit a odvézt. Asi ve 20 h přijel Pepa s cisternou a zapřaženým vozem. Na ten jsme naskládali káď, stříkačku a všechny hadice. Pak jsme se ještě naskládali do auta my a pomalu jsme odjížděli domů. Byl to pěkný, ale náročný den.