V úterý odpoledne jsme se mohli jet podívat na školení, zaměřené na hašení letadlem. Pokračovat dále ve četní...

Této soutěže se zúčastnila všechna naše čtyři družstva: Pokračovat dále ve četní...

Ve čtvrtek ráno jsme se, omluveni ze školy, sešli v 8h u zbrojnice v takto hojném počtu: Kája Grofová, Anča Háková, Martin Hylmar, Vojta Hák, Káťa Hylmarová, Matěj Kuřík, Pavel Horáček, Zdeňa Grofová, Markétka Jezdinská, Kuba Hylmar, Tomáš Vancl, Anežka Tauchmanová, Helča Tauchmanová a Pavel Hylmar.   Aby nám cesta rychleji ubíhala, hráli jsme „nálety". V lese nás čekalo velké překvapení. V místě, kam se Martin schoval, najednou uviděl spoustu jedlých hub - „babek". My ostatní jsme nelenili a začali také hledat a sbírat houby. Štěstí nám přálo, možná až moc. Než jsme došli k cíli, stihli jsme nasbírat dvě plné velké tašky hub. U Roubenky (která byla rozkopaná, neboť se právě opravovala) jsme se málem potkali s 2. třídou vedenou p. uč. Plecháčovou. Už jsme je ale viděli jen odcházet. Rozdělili jsme se tu na dvě družstva a stejně jako vloni si zahráli „šiškovou válku". Po urputném a dlouhém boji v ní nakonec zvítězilo I. družstvo (Anežka, Helča, Kája, Martin, Tomáš a Matěj). Pak už byl čas na oběd. Ten jsme se rozhodli si udělat „u maringotky". Natahali jsme tam dříví a rozdělali oheň. Nad ním si každý mohl opéct tolik vuřtů, kolik snědl. Po obědě jsme si ještě chvíli povídali u ohýnku a potom jsme šli hrát na louku hry. Hráli jsme např. městečko Palermo, na pistolníka, na sochy, na Mrazíka... a užili jsme si přitom hodně legrace. Kluci hráli spíš karty. Před 15 h už ale nastal čas jít domů. A co se stalo s tolika houbami? Martin, který jich našel nejvíc, je donesl své babičce na sušení.

Po 12. h jsme se převlékli do mundúrů a v tomto složení jsme jeli do Nedaříže: muži: Standa Horáček, Míra Hylmar, Pavel Hylmar, Ondra Beneš, Vilda Hák, Mikuláš Krupička, Jindra Slavík ženy: Káťa Vanclová, Petra Pavlíčková, Mirka Hanzlíková, Lucka Háková, Anča Hylmarová, Zdeňka Grofová, Jana Horáčková. řidič: Lukáš Kalenský  Po vyřešení prvního problému (jak naskládat dozadu do avie 12 dospělých lidí) jsme v pohodě dojeli až na soutěž. Po slavnostním přivítání a zahájení jsme si krátili čas sledováním ostatních a čekali jsme, až na nás konečně přijde řada. Netrvalo moc dlouho a už se naše družstvo žen ocitlo na startovní čáře. První útok jsme provedly naprosto bez problémů a překvapil nás i náš dobrý čas. Po nás byli na řadě kluci. Připravit, pozor, teď - a další skvěle provedený útok.   Dobře naladěni jsme se posilnili párkem a znovu čekali. Ale těsně před druhým odstartováním nás, holek, se spustil pořádný déšť - soutěž byla proto na chvíli přerušena. Jakmile se počasí umoudřilo, mohlo se opět začít. I když se nám to v mokré trávě trochu smekalo, byl náš výsledný čas ještě lepší než při prvním útoku. Teď už zbývali jen kluci. Druhý útok měli ztížený tím, že museli „béčko" od mašiny podtáhnout k rozdělovači pod překážkou. Při trénincích se jim to téměř vždy povedlo, ale tady ne. Voda přišla k rozdělovači příliš brzo a nezapojená hadice všechny okolo pořádně postříkala. Kluci ale ihned všechno napravili, a tak výsledek naměřený elektronickou časomírou zas tak špatný nebyl. Po sečtení obou časů začalo vyhlašování výsledků. K velkému překvapení nás, holek, se naše družstvo žen umístilo na krásném třetím místě! Vyhrály jsme nádherný bronzový pohár, diplom a velkou láhev vodky. Kluci skončili sedmí, dostali diplom a láhev pomerančové kořalky. A pak už jsme se, celkem unaveni, vraceli spokojeně domů.

Na tuto soutěž jsme se jezdili připravovat do Nedaříže. Aby se vše lépe nacvičilo, jelo se v pátek na kolech, místo školy. Problém byl ale v tom, že jsme pořád neměli dostatek lidí potřebných na soutěž - to je minimálně 9 + 1 náhradník.  I to se však vyřešilo a v sobotu jsme po 7. h vyjížděli na cestu v tomto složení: Vojta Hák, Martin Hylmar, Tomáš Vancl, Anča Háková, Anežka Tauchmanová, Kája Grofová, Zdenča Grofová, Markétka Jezdinská, Káťa Hylmarová náhradník: Káťa Marková Řidič byl Jirka Sucharda a podpořit nás jel, kromě vedoucího Pavla Hylmara, i náš „druhý trenér" Míra Hylmar.   Brzy po příjezdu jsme zjistili nemilou věc - zapomněli jsme si přivézt hadice na útok. Naštěstí pro ně Míra s panem Suchardou dojeli. Než se vrátili, stihli jsme slavnostní zahájení a splnili jednu z disciplín - štafetu dvojic. Tu jsme při cvičení nikdy nezkazili, ale tady jsme udělali hloupou chybu - jeden člen vyběhl dřív.  Dále jsme výborně zvládli štafetu CTIF. Po další štafetě, 4 × 60 m, následovala cesta do jídelny na oběd. Podávala se svíčková a čaj. Dobře najedeni jsme šli provést útok CTIF. Tentokrát se nám povedl, a dokonce jsme ani nezapomněli, že se u toho nesmí mluvit. Posilnili jsme se párkem a zmrzlinou a před námi byla už jen poslední disciplína - požární útok. Na ten jsme si věřili, ale bohužel až moc. Vše probíhalo hladce až do té doby, než se dostala voda dopředu. Na pravé proudnici se „zlomila" hadice a místo očekávaného přímého proudu začala voda stříkat na všechny strany - rozprašovala se a dlouho nebylo možné strefit terč. Zjistili jsme, že za výsledný čas bychom normálně stihli útoky dva.   Abychom si po tom nezdařeném útoku trochu spravili náladu, šli jsme k řece. Skákali jsme po kamenech, házeli „žabky" a někteří se rozhodli řeku přebrodit. I když voda v Jizeře byla velmi studená a sahala jim místy až po pás, podařilo se našim odvážlivcům bez problémů přejít tam i zpět. Pak následovalo rychlé převléknutí do suchých věcí. U vody bychom klidně strávili celé odpoledne, později nám ale začalo být divné, že už tam nikdo jiný kromě nás není. Běželi jsme se proto podívat na nástupiště. A dost jsme se zarazili, když jsme viděli, že už se dávno vyhlašují výsledky! Rychle jsme sehnali ostatní a doufali, že nás ještě nečetli. Přišli jsme a slyšeli, kdo byl na 4. místě, 3. , ... a bylo nám jasné, že jsme to prošvihli. Měli jsme ale obrovské štěstí - tohle byly výsledky mladší kategorie. Pořádně jsme si oddychli a čekali na výsledky starších. S příliš dobrým umístěním jsme nepočítali, zachránit nás mohly jen body z podzimního kola. Nakonec dopadlo vše velmi dobře - skončili jsme na 11. místě.  Cestou domů jsme se stavili v Jilemnici na točené zmrzlině. A protože jsme měli dobrou náladu, v autě jsme jako obvykle zpívali a dokonce jsme složili pro Míru a Pavla písničku, kterou jsme jim pak před hasičárnou zazpívali. Klukům se docela líbila. Poté však nastal při uklízení věcí problém - zjistilo se, že jsme si v Jablonečku zapomněli pomocnou „savicovou značku". Ale nedalo se nic dělat, vracet jsme se pro ni nemohli. Budem to muset zvládnout i bez ní!